Ondřej Gregor Brzobohatý a (jeho) Volvo

Potkali jsme se při focení, pak jsme si dali oběd a kafe na Kampě. Při posezení vznikal rozhovor do nového magazínu Volvista, který během září najdete ve vašich schránkách nebo na showroomech všech našich poboček. Tady je malá ukázka...

V jednom rozhovoru jste řekl: „Už se tolik nehledám – baví mě všechno od jazzu, rocku, soulu, až po šanson – a vím přesně co chci.“ Co tedy chcete?

Slýchávám, že jsem eklektický. Ale já se „krabičkovat“ nikdy nebudu. Mě prostě baví tvořit a oslovovat lidi, ať už v jakémkoliv žánru. Může to být šanson, funky nebo třeba soul, který miluju. Jediné, co mě v životě mrzí, je, že si nemůžu vychutnat ten pocit být černoch se sametovým černošsky zabarveným hlasem. Jako třeba Al Green.

Kde se v mladém Čechovi vezme zájem o soul?

Díky tátovi a deskám, které poslouchal. Aretha Franklin, Ray Charles, Stevie Wonder. Byl jsem největší fanoušek Elvise v Čechách. Byl jsem jím naprosto posedlý. A od Elvise vzešli další věci… Tower of Power, Jackson, Prince, Inkognito, Kool & the Gang.

Herectví, zpěv, skládání pro vlastní kapelu, filmová hudba, muzikály, moderování. Až vám bude sedmdesát, ve které z těchto disciplín, chcete být v povědomí veřejnosti zapsán úplně nejvíc?

V sedmdesáti chci mít vilu v Toskánsku a tam se přežírat se svým psem.

To máme podobně, jen já klidně bez psa.

Já psy miluju, takže chci mít spolu se psem nadváhu, pít dobrá vína a jíst skvělá jídla.

A u toho kouřit doutník.

U toho kouřit doutník a chodit se procházet do olivových hájů. Toskánsko je nabíjející a překrásné. Já furt koketuju s vařením. Mimochodem s velkou úctou jsem ambasadorem Národního týmu kuchařů a cukrářů. Oni jsou skvělí, lepší a lepší… Mám vlastně takový celoživotní sen mít po padesátce svůj kouteček, kde bych jenom vařil. Já při tom opravdu prožívám obrovskou rozkoš. Je to až divný. Lidi tomu kolikrát nevěří a říkají prosím tě, už nevař.

Jestli se stane, že až mi bude sedmdesát a lidi si mě spojí s filmovou muzikou, nebo si mě vybaví jako zpěváka, jehož koncert se jim tak líbil, nebo zavzpomínají na muzikály…. Nebo pro ně budu ten Brzobohatý, co má tady na rohu malou restauraci, kde dělá steaky Rossini, tak to taky bude fajn.

Ale nejblíž je vám přesto skládání. Je to tak?

Hudba. Samozřejmě. A je na ní fascinující, že si dělá, co chce. To je jako se skvělou ženskou. Když máte ženskou, která je vám furt věrná, se vším souhlasí, ve všem vyjde vstříc. Omrzí se to. Nuda. To se vám ale nestane u takové, která je nevyzpytatelná, o její přízeň musíte neustále bojovat a ona vám přitom dává najevo, že je fakt výjimečná a že jí na vás záleží. Přesně takový vztah mám s hudbou. Ve chvíli, kdy si myslíte, že ji dokážete ovládat, je konec. Během chvíle vás sekne. Musíte k ní mít respekt a úctu. Proto je můj vztah k hudbě jeden z nejúžasnějších vztahů, který můžu mít. A nejlepší. A moje žena to ví. A akceptuje to.

............................................................................................

Ondry jsme se ale ptali na mnohé jiné věci a on otevřeně odpovídal.

Například, co si myslí o politice a letenských demonstracích. Jak se mu spolupracuje se známými talentovanými lidmi a kolegy. Zdali je k němu kritická manželka Taťána. Rozpovídal se ale i o tátovi: "měl jsem s tátou opravdu nádherný vztah, fakt krásný, šíleně jsme se milovali." Povídali jsme si i o vaření. O tom všem se dočtete na stránkách nového magazínu Volvista.

Jak vlastně Ondra k Volvu přišel - prozradíme už teď:

Ondřej a Volvo

Text: Aleš Wallcon
Foto: Tomáš Třeštík