Volvistka Laďka Něrgešová: "Už nejsem snílek"

Radí vám kamarádky, že byste neměla být sama?
To mi radit nemusí, vím, že je člověk duální typ. A vždy je všechno jednodušší, když máte vedle sebe dobrého partnera. A neříkám, že tohle je nejlepší stav navěky. Ale dobrý partner teď není. Pak je lepší být sám. Než s někým, s kým to neklape. Samozřejmě si uvědomuju, že je lepší mít po boku parťáka. Ale kde nic není...

Nejste trošičku „kousnutá“ vůči chlapům?
Přiznávám, že poslední zkušenost mě trošku blokla. Ne, že bych byla„kousnutá“. Ale možná opatrná? Nebo spíš ve střehu. Je fakt, že kdyby mě chtěl někdo sbalit, tak to nebude mít jednoduchý. Musí mě svým chováním umět přesvědčit, že je fajn. A že to jen nehraje. Že to myslí vážně.

Bude to pro chlapy těžký?
Ono už to tím primárním přístupem a násled- nou potřebnou vytrvalostí těžké je. Ale myslím, že jen na tom začátku. Jinak jsem poměrně sdílná a doma trochu jiná a klidnější, než možná navenek působím. Ale jsem typ, který potřebuje hodně vysvětlovat. Když se řekne, že něco bude šedivý. A já řeknu, že to úplně nevidím, tak mi stačí pár logických argumentů a ráda souhlasím. Nesmí se to ovšem zavelet, ale vysvětlit. To pak z 99 procent ustupuju. Jenom potřebuju komunikovat, vysvětlovat. Nejsem, to přiznávám, ženská, která všechno submisivně odkýve a přijme.

Jinak jsem ale normální žena, která je doma, ráda uklízí, vaří. A ráda obdivuje někoho, kdo si to za- slouží. Když je na mě člověk hodný, milý a všechno vysvětluje. Tak je pro mě téměř polobůh.

A nejste vy na partnera moc náročná?
Vlastně ne. Ale je potřeba taky chápat souvislosti. Člověk už má s věkem a zkušenostmi určité„věci“, které ve dvaceti nevidí, nebo je toleruje.

Má třeba představu, že je změní. (smích) Růžové mládí. Myslím, že dokážu tolerovat spous- ty věcí. Ale ten člověk mi prostě musí sednout. Potřebuju jistou dávku inteligence, humoru
a vědět, že to není nervák, co má problémy sám se sebou a problémy s věrností. Že je to někdo, vedle koho můžete růst. Tak koukám, že jsem asi náročná. (smích)

Jste vystudovaná herečka. Jak dlouho jste hrála na oblasti v divadle?
Já mám takovou roztomilou věc. Jak nelpím na minulosti. Žiju přítomností a budoucností. A hrozně špatně si pamatuju roky. Pokud v tom nebylo něco silně emočního. Kdy jsem maturovala? Já to nevím. Já si fakt roky a data nepamatuju. Vypouštím. Já ani nevím, ve kterém roce byla první SuperStar. Vím, že byla. Pamatuju si emoční detaily. Ale že bych si pamatovala rok?

Řekla jste, že na oblasti jste zbytněla. Čím to?
Bylo to hned po škole. Vylítla jsem z hnízda. Odstěhovala jsem se od rodičů. Poprvé jsem bydlela sama a daleko od nich. Musela jsem se o sebe postarat. V divadle jsem sice dostávala jednu velkou roli za druhou, ale z toho platu se moc uživit nedalo. Všichni jsme museli mít něja- kou brigádu. Naštěstí jsem se chytla hned jednu v rádiu. Možná i proto, že jsem v jednom vysílala už na škole. Dopoledne zkoušky v divadle, pak šup vysílat do rádia a večer mazat na představení. Tohle vás zocelí.

Jste nervák?
Do jisté míry ano. Spíš mám tendenci při problémech vidět jako první ty horší stránky věci. Ale pak se to vět- šinou rychle láme. A i proto potřebuju mít vedle sebe klidného muže, co mě obejme a klidným hlasem řekne – to bude dobrý. Ale dokážu si to vyhodnotit i sama. Protože většina věcí je jen v hlavě.

Jen v hlavě?
Je to tak. U mě to tak funguje. Nefunguje to jen v případě, že tomu nevěříte. Nebo máte strach. Strach je nejhorší rádce.

Z čeho tak míváte strach?
Snad každá máma vám řekne, že jakmile máte děti, o strach je postaráno. Pak mám třeba strach, abych tu mohla být tak dlouho, dokud nepostavím děti na vlastní nohy. Teď jsem měla dlouho strach z války. Ne, že bych už neměla, ale snažím se to v sobě tlumit.

Jak se strachem pracujete?
Blbě. Ale pracovat s ním musíte. Jinak si zablokujete všechno užitečné. Pomůže ta hlava, čas a nebo...

Víno?
To je vtipný. (smích) Víte, že jsem do čtyřiceti byla v podstatě abstinent?

A co to zlomilo?
No, rozvod. Dobrý den. (smích) Ale moje příspěvky o vínu na Instagramu jsou samozřejmě nadsázka pro pobavení.

Chybí vám divadlo?
Divadlo je skvělé. Mám ho moc ráda. A ráda bych se k němu v budoucnu i vrátila. Až budou děti starší. Teď bych to časově nezvládala. A nechci šidit svoje děti. Jsou můj svět. A maminky, co si budují kariéru na úkor děti, jsou od mého smýšlení na hony vzdálené.

Skrytou touhou po větší roli ve filmu netrpíte?
Rozhodně netrpím. I když bych ráda natočila nějaký film. To přiznávám. Je to ale tak, že v českém rybníčku jsem zařazená jako moderátorka. A aby někdo měl koule na to, že obsadí moderátorku? Byť má vystudované herectví a hrála v divadlech? Tak to bohužel nefunguje. Je to daň za moderování. A tohle mě vlastně upřímně mrzí.

Jste vnímavá?
Řekla bych, že poměrně dost. I proto dělám reality show. Opravdu jsem schopná navnímat člověka během pětiminutového rozhovoru. Napojit se na něj. Všimla jsem si toho, když jsem dělala SuperStar. Tam jsem měla dvě minuty na to, abych z lidí dostala emoce. A když jsem pátého člověka během dvou minut rozbrečela, pochopila jsem, že to tam je. Až mě překvapilo, jak moc.

Na Instagramu máte přes 100 tisíc sledujících. Je to závazek?
Mít děti je závazek. Instagram je zábava. S těmi snad vtipnými videi jsem paradoxně začala v době pandemie, kdy jsme rozjížděli CNN, moderovala jsem Top Star a byla jsem permanentně v práci. Ale pochopila jsem, že to lidi baví. A že to baví i mě. Jediným cenzorem je můj syn. Vždy mu video pouštím, dívám se mu do obličeje. A pokud se mu nelíbí, nepublikuju ho. Jeho generace má sice jiný smysl pro humor, ale právě proto si jeho letmého úsměvu cením.

Stříhat videa jste se naučila sama?
Sama. Používala jsem asi čtyři aplikace. Skončila jsem u jedné, intuitivní, která umí různé vychytáv- ky. A všechno jedu přes ni. I když pro některé triky musím sáhnout i jinam. Jsem ale konzervativní a nerada věci měním. Zvlášť když mi vyhovují. Takže jedu hlavně tu jednu. Na tu se mě taky všichni ptají. Ale hele. Není to jen o aplikaci. Chce to mít i šikovné prsty.

Chtěla byste vlastní talk show?
Každý moderátor by si přál vlastní talk show. Ne každý by ji utáhl. A navíc to má dva velké minusy. Musíte mít koncept. Jiný, než mají všechny ostatní talk show. A zadruhé, mít za sebou dokonalý tým, který vám bude shánět, zvát, obvolávat hosty. Takový tým je zlatý důl. A i tak nemáte záruku, že to lidi bude bavit. Chtěla bych talk show. Ale má to svá ale. Už nemám to, že bych prahla po konkrétních cílech. Žiju přítomností a budoucností. Natočit film a mít talk show by bylo fajn. A když to nebude, tak se z toho nepo... Přijde mi totiž skoro zábavnější nakládat s tím, co život přinese.

Nejste snílek?
Dávno ne. Věřím, že ty správné věci přijdou ve správný okamžik. Ze snílka se stala fatalistka. A dost se mi ulevilo.

Jste dobrá řidička?
Jak se to pozná? Že umím parkovat a nebourám? (smích) Jsem především poučená řidička. Třeba v den, kdy jsem dělala řidičák, což bylo 9. 6. v roce 96, jedno z mála dat, která si pamatuju. Půjčila jsem si od táty auto a rozstřelila jsem ho na Smíchově. Spěchala jsem ve Škodě 120 do divadla a nedala jsem přednost. Prolítla jsem čelním sklem. Nebyla jsem připoutaná, protože mi to vadilo na velká prsa. Převoz do nemocnice s otřesem mozku a naraženou půlkou Laďky. Přesně tohle mi změnilo navždycky pohled na řízení. Každá chyba je tu i proto, abychom se z ní poučili. Pokud ji přežijeme, díky Bohu za ni.

Text: Aleš Wallcon, foto: Jakub Deml